CONSERVATION-RESTORATION, RENOVATION, RECONSTRUCTION

Renovace je termín přidružený k termínu restaurování, představuje třetí stupeň intenzity zásahů při restaurování.

Intenzity restaurování:

1) Konzervování-restaurování – konservace – con – servire. Společná služba historii, uchovávání historie a její prezentace jako pravdivé estetické působení památek. Operace: čištění, zpevnění, retuše (?), konzervace hloubková/povrchová. Objekt jako "funkční" exponát?

2) Restaurování – restaurare – restauro. Termín, který zároveň předstuje mezistupeň mezi konzervací a renovací (příp. rekonstrukcí). Operace: čištění, částečná demontáž, zpevnění/oprava konstrukce, retuše konstrukční i barevné, čištění a regenerace ("refresh") povrchu, zpevnění/doplnění/oživení povrchové úpravy.

Často je těžké stanovit hranici kde končí konzervování a kde začíná restaurování.

3) Restaurování-renovace – renovování – re –novation, obnova. Renovace usiluje o přetváření ("reface") starého objektu na objekt ("jako!") nový. Předmět po renovaci/obnově mnohdy "ztrácí duši" – ztrácí pravdivé estetické působení starého objektu, ztrácí výtvarné kouzlo času, ztrácí starobylost, na které jsme u starých předmětů zvyklí. Operace: čištění, částečná/úplná demontáž, zpevnění/oprava konstrukce, odstranění stávající povrchové úpravy, retuše, provedení nové povrchové úpravy.

4) Restaurování-rekonstrukce – re – konstruování. Opětovné sestavení/vytvoření předmětu či jeho části. Rekonstrukce může vycházet z podobného předmětu (prameny a literatura), nebo z dochovalých opakujících se částí předmětu. Rekonstrukce povrchové úpravy, rekonstrukce bytu,... Rekonstrukce však může být také domnělá, náznaková i volná, např. doplnění lokality či části objektu novými objekty provedenými v soudobém designu. Rekonstrukce objektu z původních dílů, na jiném místě – transfer. Dekontextualizace? Rekonstrukce  jako záchrana objektu před likvidací – využití objektu? Záchrana objektu před likvidací: nalezení využití, adaptace pro současný provoz – modernizace?

5) Konverze. Konverze objektu na jiné využití než k původnímu účelu. Konverze bývá spojována právě se záchranou samotného objektu, často je podmínkou záchrany.

Výše uvedené intenzity se velmi často prolínají. Při určitém zjednodušení existují v podstatě dvě možnoti, jak k restaurování přistoupit.

 Možnosti restaurování:

I) Restaurování-konzervace: průzkum, kontrola event. napadení biologickými škůdci, event. zpevnění dřevní hmoty, oprava konstrukce, event. doplnění chybějících prvků, čištění, retuše, regenerace dochovalé povrchové úpravy.

II) Restaurování-renovace: průzkum, kontrola event. napadení biologickými škůdci, event. zpevnění dřevní hmoty, oprava konstrukce, event. doplnění chybějících prvků, odstranění povrchové úpravy, retuše, provedení nové povrchové úpravy.

Blog

Restaurování – památková obnova?

Památku chápeme jako objekt, který "něco pamatuje", což se projevuje určitými známkami stáří, jako jsou například zaoblené rohy, celkové stáří materiálů, starobylost povrchů, rýhy, ... U památky (starého objektu) v liniích, které jsou nejvíce exponovány, se z bodu A do bodu B dostáváme "roztřesenou přímkou", u nových věcí je tato přímka absolutně rovná. Proč tedy známky stáří odstraňovat a objekt obnovovat? Proč objekt pojímat novátorsky, když se jedná o objekt, který něco pamatuje a má to být na něm přirozeně vidět? Proč chceme "přirozeně staré" přetvořit na "jako nové"?

„Stále jako bychom chtěli zastírat, že věci stárnou a chceme je představit jako zbrusu nové." (Burkhardt Rukschcio)¹

Snažíme se o dodržování souboru pravidel v oblasti péče o kulturní dědictví. Základními dokumenty jsou Charta restaurování² a Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, jehož součástí je etický kodex.³

Jde nám o maximální respekt vůči dochovalému stavu díla,  o volbu citlivého přístupu (minimální intervence) tak, aby byla maximálně zachována autenticita památky.⁴

 „Restaurování představuje metodologický moment uznání uměleckého díla v jeho fyzické soudržnosti a v jeho bipolaritě estetické a historické z hlediska jeho předávání do budoucna."⁵

Smyslem restaurování je dosažení větší srozumitelnosti díla. V určité míře tak dochází k obnovení dřívější estetické⁶, technické, hudební aj. funkčnosti-účinnosti předmětu. Restaurování může zahrnovat nejen doplňování chybějících či silně poškozených prvků, ale také odstranění těch prvků, které srozumitelnost nebo funkčnost-účinnost předmětu omezují.

„Cílem restaurování musí být obnovení potenciální jednoty uměleckého díla, jestliže toho můžeme dosáhnout, aniž se dopustíme uměleckého nebo historického padělku a aniž setřeme veškeré stopy pohybu uměleckého díla v čase."⁷

Restaurování⁸ výtvarných uměleckých děl se předmětem svého zájmu a důrazem na umělecko-interpretační složku restaurátorského procesu a specifickými nároky na kvalifikaci restaurátora vyčleňuje jako samostatná výtvarná disciplína.⁹ Představuje soubor odborných zásahů konzervační a často i rekonstrukční povahy. Je souhrnem uměleckých, umělecko-řemeslných a technických úkonů, jejichž cílem se maximálně možné zamezení hmotného úpadku uměleckého díla a zpřístupnění jeho duchovní obsahové hodnoty.

Interdisciplinarita restaurování – spolupráce s restaurátory kolegy a restaurátory příbuzných oborů. Restaurování společně s dějinami umění je nástrojem speciální (dílčí) památkové péče reflektující a usměrňující ochranu a zhodnocování jednotlivých druhů památek, a to nezbytně ve spolupráci s vědními disciplínami (botanika - dendrologie, estetika, filozofie, religionistika, muzeologie, etnologie, aplikovaná chemie, biologie a fyzika,...) a umělecko-řemeslnými obory (malířství, sochařství, truhlářství, soustružnictví, řezbářství, tesařství, kovolijectví, rytectví, strojnictví, klempířství, zlatnictví, kovářství, krejčovství, čalounictví, štukatérství, fotografování a celou řadou jiných řemesel) zainteresovanými svým zaměřením na poznávání a zachování památek. 

Pro samotný výkon restaurátorské činnosti nejsou podstatné pouze vědomosti, zručnost a trpělivost, zásadní je zde především cit pro  pravdivé estetické působení památek. Správně zrestaurované dílo starého umění by mělo vypadat použité, ale ne zneužité (tzn. nemělo by vypadat jako nové). Moderní restaurování respektuje bezvýhradně autenticitu díla starého umění a upřednostňuje spíše zpevňování než nahrazování (snaha o nahrazování v nejmenší možné míře).

„Že se svévolným a příliš daleko jdoucím restaurováním ničí také umělecká hodnota, to nepotřebuje žádný důkaz. Z děl starého umění se stávají díla restaurátorů, kterážto nejsou vždy nejlepší a která - byť by byla sebelepší - nemohou přece nikdy nahradit starou nedotčenou památku, poněvadž na starých uměleckých dílech neobdivujeme nikdy nové umění, ale právě to staré. Když se památky svévolně změní, ztrácejí svůj historický význam a mění se ve velmi nespolehlivé svědky uměleckého chtění a umění minulosti, jimž byla více nebo méně odebrána cena originality."¹⁰

Vzhledem ke stáří všech materiálů, z nichž se dílo starého umění skládá (dřevo, klíh, povrchová úprava, textilie...), není možné dílo vrátit do doby svého vzniku. Z pohledu moderní památkové péče je nelegitimní od (materiálu) díla starého umění požadovat, aby dílo starého umění nabylo takové svěžesti, takové „čistoty řezu", takové nápaditosti, že by popíralo starobylost, o které by mělo svědčit.

Nad rušivým účinkem nápadného restaurování se pozastavuje A. Riegl: „Na nových lidských dílech nás ruší jevy odumírání (předčasného úpadku) právě tak jako na starých lidských dílech projevy nového vzniku (nápadné restaurování).“¹¹

O uměleckohistorickém znehodnocování účinku památek M. Dvořák píše: „Zachování či případně začlenění patiny je niternou součásti respektováni oné potenciální jednoty uměleckého díla, jež si restaurování klade za cíl. Z historického hlediska tedy zachováni patiny, onoho zvláštního závoje, jenž během času překrývá novost látky a svědčí tedy o uplynulém čase, je nejen přípustné, nýbrž všeobecně žádoucí."¹²

Diskuse ohledně Odstranění stávající povrchové úpravy a provedení nové povrchové úpravy (dle „zaručeně tradičních receptur B-) ").  Památková obnova jako protimluv – staré časy versus novost – reliéf památného času prezentovaný zářivou bělostí jasných barev?

Šelak jako nejpoužívanější iluzivní napodobenina historichých laků nejrůznějších složení. Provádění nových povrchových úprav dle „zaručeně tradičních receptur."

Průzkum

Před jakýmkoli zásahem je nutné provést průzkum restaurovaného díla. Průzkum je zjišťování stavu, struktury a materiálu restaurovaného díla včetně rozsahu poškození, změn a ztrát, ale také studium podstatných historických i současných informací a pramenů.

Mezi běžně prováděné průzkumy a laboratorní analýzy patří stavebně historický průzkum, mykologický a entomologický průzkum dřevěných částí, dendrochronologie, rentgen, mikrofotografie a UV luminiscence - identifikace povrchových úprav, stratigrafie vrstev apod.

Průzkum umožní zaměřit restaurátorský zákrok správným směrem, ať jde o „pouhé čištění", zpevnění, odstranění přemalby¹³, transfer díla či poskládání fragmentů.

Výsledkem průzkumů je rejstřík/škála správných řešení s možností změnit stanovisko na základě nových zjištění.

Užité umění, umělecko-řemeslné práce, umělecký průmysl, umělecko-průmyslové umění a industriální design jako styl dneška

„O významu a důležitosti umění velkého, především monumentálního - stavitelství, sochařství, malířství - v zásadě nikdo nepochybuje, nikdo jich nepopírá. Avšak význam a důležitost uměleckého průmyslu o nic není menší, oba tyto velké obory navzájem se žádají a doplňují, jsou živými údy jednoho živého těla nerozdílného.

Vždyť ani nelze stanoviti přísné hranice mezi uměním velkým a drobným - tak totiž nazývá se namnoze umělecký průmysl na rozdíl od umění monumentálního. ...umělecký průmysl přisluhuje životu všednímu, hoví především jeho potřebám hmotným, nikterak neubírá mu hodnoty estetické a významu uměleckého, nemůže tudíž nikdy býti rozumným důvodem jakéhokoliv snižování jeho v soustavě a teorii umění...

Podstata umělecké činnosti vůbec nespočívá v tom, že pracují se vzácná díla pro sbírky a galerie; pravý umělec tvoří pro ušlechtilý kruh domácí, jenž v milém zátiší svém poskytovati chce osvěžující požitek oku i srdci, tvoří pro celou obec, pro celý národ.

Podobně ovšem malba i socha ozdobuje a doplňuje výrobek průmyslový, podobně však i výrobek tento zase vedle obrazu a sochy ozdobuje a doplňuje architekturu, která bez přispění průmyslu uměleckého mohla by nám podávati jen díla nehotová, neúplná, nehostinná. Namnoze práce řemeslníkova stává se pevnou částí stavby, takže obecný názor k ní ji právem počítá: tak práci truhlářovu a řezbářovu na stropech, dveřích a oknech, zámečníkovu a kovářovu na kováních, mřížích a zábradlích, nejinak i lustry, kamna, paketové podlahy, nástěnné malby dekorativní nebo čalouny atd. K tomu pak druží se jakožto nutný doplněk výbavy i pohyblivé věci: nábytek, koberce, záclony, všeliké drobnější nářadí a náčiní, jehož právě účel místnosti vymáhá - a teprve když všechno to je na svém místě a ovšem také v dokonalém souladu s architekturou, můžeme právem říci, že dílo stavitelovo je připraveno sloužiti svému účelu, tj. býti tím, čím býti má, a tudíž i účinkovati jakožto umělecký celek hotový a plný.

Kde mohli bychom zde stanoviti hranice mezi uměním a průmyslem? Přičteme-li k architektuře portál s ozdobnými dveřmi, jakým právem pak stavěti smíme na nižší stupeň dílo tohotéž snad dělníka, nějakou skvostnou skříň nebo jiný kus nábytku přenosného?

Někdy arci jeví se nezbytná potřeba oddělovati od sebe architekturu a umělecký průmysl, a pak zajisté oné přisoudíme předměty movité, tomuto zase movité. Ale to je roztřídění docela zevnější, pouze z praktických důvodů ospravedlněné, netýkající se vlastního jádra a podstaty věci. Přihlížíme-li však přísně k této samotné, musíme říci: Umělecký průmysl patří k architektuře."¹⁴

"Počátky uměleckého průmyslu u nás (podobně jako v jiných evropských zemích) jsou tápavé, provází je terminologická neujasněnost a (mnohdy naivní) teorie, jejíž myšlenkové okruhy se utvářely teprve se samotnou a postupnou definicí oboru. Pozice uměleckého průmyslu se od poloviny 19. století ustavovala mezi „krásnými uměními", tradičním rukodělným řemeslem, širokou oblastí nejasně definovaného průmyslu, mezi estetikou (krasovědou) a dějinami umění (Kunstgeschichte). Umělecký průmysl byl nadřazeným pojmem pro dekorativní architekturu, dekorativní sochařství a malířství, kamenictví, tesařství, truhlářství, kovářství, keramiku, sklářství, tkalcovství, zlatnictví, cizelérství, knihařství, typografii a krasopis, umělecké vyšívání a řadu dalších uměleckých řemesel, ale zároveň se od počátku dotýkal i oblastí nových technologií a zpracování moderních hmot v éře nastupující industrializace. Obor uměleckého průmyslu byl navíc konstitutivní pro zrod kritické muzeologie a pro nové pedagogické koncepty v oblasti uměleckého školství. Významně se podílel na formování národní identity a sehrál roli v obecných sociálních otázkách týkajících se etiky společnosti, práce, bydlení, emancipace žen. Viděno modernistickou optikou, sféra uměleckého průmyslu konce 19. a počátku 20. století byla zvláště provázanou směsí postojů konzervativních (obhajoba dekorativismu, kontinuita rukodělných řemesel, umělecké exkluzivity a elitní kultury) a progresivních (zájem o nové technologie, strojovou typizaci, snaha o vytvoření obrozené lidové kultury pro všechny)."¹⁵

VINTAGE DESIGN GALLERY

Má-li dnešní doba nějaký styl, je jím vintage design, industrial a retro styl. Funkční a nadčasový nábytek 20. stol. patří do kultury dneška.

V minulosti bylo vyrobeno mnoho kvalitních předmětů, které po odborné opravě - restaurování mohou dále sloužit. Tyto předměty se navíc mohou stát cennými sběratelskými kusy. PéKáčkovým heslem není pouze barevná estetika retro-vintage love, ale především výtvarně adekvátní záchrana a udržitelnost.

PéKáčko nabízí originální a v rámci potřeby restaurované mobilní objekty a doplňky 20. století.  Soustředí se hlavně na design z bývalého Československa, ale nabízí i originální předměty ze zahraničí.

Většinu objektů lze zapůjčit. V neposlední řadě chce PéKáčko své příznivce inspirovat ve směru, jakým lze kombinovat staré věci s novými, jak lze zajímavým způsobem osvěžit interiér netradičními doplňky.

1 RUKSCHCIO Burkhardt: Renovace, restaurace, rekonstrukce. Obecné poznámky k ošetřování historických budov. In: Müllerova vila. Praha 2000, 21–22

2 BRANDI Cesare: Teorie restaurování. Kutná Hora 2000, 121–142

3 http://www.restauro.cz/archiv/Bencharta.htm, http://www.cz-museums.cz/web/amg/zakladni-dokumenty/dokument-o-profesi-konzervatora-restauratora,  http://www.icom-cc.org/47/about-icom-cc/definition-of-profession/#.VVw-IFJOAn8

4 Autenticita nespočívá pouze v míře dochování původních znaků vázaných na dílo dokumentující skutečnou roli předmětu v minulosti, nevztahuje se pouze na stav předmětu v okamžiku kdy se se začal používat nebo působit. Autenticitu díla (předmětu) tvoří také stopy stáří související s jeho používáním či poškozením a následné úpravy významné z hlediska historie a života lidské společnoti. Nejlepším příkladem je evoluce Pražského hradu – objekty nejstarších rodů po dnešní virtuální objekty – celistvě, organicky narostlý soubor architektury, sochařství, malířství a užitého umění integrující více stylových a časových vrstev s různým stavem zachovalosti = skvělý doklad/dokument minulosti. Co je zde tzv. původní? Vše!

5 BRANDI Cesare: Teorie restaurování. Kutná Hora 2000, 24

6 Estetické/výtvarné působení a vnímání památek je subjektivní záležitostí. Různorodá chápání svědectví, které památka podává o minulosti, vyvolávají různé názory na její praktickou ochranu. Stále se u děl starého umění setkáváme s dosud nevymýceným estetickým názorem, kdy „mládí má přednost před stářím". Obyvatelstvu se často líbí „nové," protože je nové. Takový estetický názor je v rozporu s nahlížením na „stará díla", které by po restaurování měla přirozeně vypadat jako „díla stará", která „něco pamatují." Ostatně odtud termín „památka."

7 BRANDI 2000, 26

8 Pojem restaurování (angl., franc. „conservation") je definován obecněji vzhledem k širšímu spektru předmětů, a to takto: Restaurování je souhrn činností, prováděných na hmotných kulturních statcích, s cílem zamezit jejich hmotnému úpadku a současně zpřístupnit jejich kulturní hodnotu, a to při maximální míře respektování jejich autenticity a fyzikální, historické a estetické celistvosti. Terminologicky nejpřesnější a pro naše země nejvhodnější je označení konzervování-restaurování. Konzervování je však již obsaženo v pojmu restaurování, proto dále v textu používám pouze termín „restaurování." V době, kdy se restaurované (obnovované – rekonstruované –  renovované!) památky stávají „díly restaurátorů" a patiny se zbavují i tak závažné památky jako např. Národní divadlo či Filozofický sál Strahovského kláštera, je vhodné zdůraznit, že o konzervování – omezení přirozených přírodních rozkladných sil – má jít především! Zásadou moderní památkové péče a moderního restaurování je „nedělat víc, než je potřeba", tedy upřednostňovat spíše nenákladnou údržbu před nákladnou  rekonstrukcí.

9 Asociace restaurátorů Re art: Etický kodex a zásady pro praxi restaurování výtvarných uměleckých děl. Praha 1991, 8

10 DVOŘÁK Max: Katechismus památkové péče. Praha 2004, 33

11 RIEGL Alois: Moderní památková péče. Praha 2003, 33

12 DVOŘÁK 2004, 27

13 Druhotné a vícečetné přemalby – vrstvy nesoucí informaci o dobovém uměleckém chtění či potřebě. Bývají mapovány sondami a prezentována je výtvarně -uměleckohistoricky nejhodnotnější vrstva, nebo z různých důvodů je možné ponechat vrstvu kteroukoli, která sloužící jako ochranná-konzervační vrstva, nebo ponechat více vrstev ( i /nejlépe všechny vrstvy) na historickém objektu. Opatřit povrch díla starého umění novou zářivou barvičkou, nebo pracovat vrstvami? Či udělat povrch jako jednu velkou sondu – zprostředkování dějinného prožitku (požadavku) – prezentace různých stylových vrstev objektu – analytická mapa přes celý povrch? Neestetické? Takže prezentace jedné z vrstev (dle stupně zachovalosti a výtvarné kvality). Pozor na metody  neetické  – odstraňování všech vrstev a nanášení nových povrchových úprav imitujících různé typy starých povrchových úprav podle zaručeně strarých receptur, které dávají onen charakteristický kontrastní dojem starého tvarosloví (předmětu) a jeho nové povrchové úpravy.   

14 HOSTINSKÝ Otakar: O významu průmyslu uměleckého. K zahájení přednášek pražským Museem umělecko-průmyslovým pořádaným dne 6. března v Rudolfinu proslovil Otakar Hostinský, Praha 1887, 3–12; in:  HUBATOVÁ-VACKOVÁ Lada, PACHMANOVÁ Martina, PEČINKOVÁ Pavla (ed.): Věci a slova. Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870-1970.  Praha  2014, 77–78 

15 HUBATOVÁ-VACKOVÁ Lada, PACHMANOVÁ Martina, PEČINKOVÁ Pavla (ed.): Věci a slova. Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870–1970. Praha 2014, 27–28